Mezinárodní dokument

Benátská charta

Mezinárodní charta o zachování a restaurování památek a sídel, přijatá v Benátkách v roce 1964.

Památky jako nositelé duchovního odkazu minulosti představují v přítomném životě národů živé svědectví jejich staletých tradic. Lidstvo, které si každodenně uvědomuje jednotu všelidských hodnot, považuje památky za společenské dědictví a prohlašuje se vůči budoucím generacím za solidárně zodpovědné za jejich zachování. Považuje za svou povinnost odevzdat jim je v plné bohatosti jejich původnosti.

Je proto základní, aby principy, jimiž se mají řídit konzervace a restaurování památek, byly obecně objasněny a formulovány na mezinárodní úrovni, přičemž má být každému národu ponecháno zajištění jejich aplikace v rámci jeho vlastní kultury a jeho vlastních tradic.

Když dala první formu těmto základním principům, přispěla Athénská charta z roku 1931 k rozvoji širokého mezinárodního hnutí, které se projevilo zejména v dokumentech národních, v aktivitě ICOMu a UNESCO a v jím založeném Mezinárodním studijním centru pro konzervaci a restaurování kulturních ostatků.

Povědomí a kritický duch směřovaly na problémy stále obsáhlejší a speciálnější. Nadešla proto chvíle přezkoumat principy Athénské charty a prohloubit a rozšířit jejich význam v novém dokumentu.

II. Mezinárodní kongres architektů a techniků historických památek, který se sešel v Benátkách ve dnech 25.–31. května 1964, schválil následující text.
Oddíl 01

Definice

Čl. 1

Pojem historické památky zahrnuje architektonické dílo, buď osamocené nebo sídlo městské či venkovské, které podává svědectví o svébytné civilizaci, příznačném vývoji nebo historické události. Vztahuje se nejen na velké výtvory, ale i na díla skromná, která získala časem kulturní význam.

Čl. 2

Konzervace a restaurování památek představují disciplínu, jež se obrací ke všem vědám a technikám, které mohou přispět ke studiu a záchraně památkového dědictví.

Čl. 3

Konzervace a restaurování památek směřují k záchraně jak památek umění, tak památek historie.

Oddíl 02

Konzervace

Čl. 4

Konzervace památek ukládá především soustavnost jejich údržby.

Čl. 5

Zachování památek je vždy podpořeno, jestliže se jim určí funkce užitečná pro společnost. Takové určení je žádoucí, ale nesmí narušit uspořádání a výzdobu budov. Právě v těchto mezích je možno pojímat a schválit úpravy požadované v důsledku vývoje potřeb a zvyklostí.

Čl. 6

Konzervace památky v sobě zahrnuje zachování jejího prostředí a měřítka. Jestliže tradiční prostředí památky existuje, je třeba je zachovat. Je třeba zamítnout každou novostavbu, destrukci nebo úpravu, které by mohly porušit vztahy objemů a barev.

Čl. 7

Památka je neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna. Přemístění celku nebo části památky může být připuštěno jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana památky nebo důvody velkého národního či mezinárodního zájmu.

Čl. 8

Prvky sochařství, malířství nebo výzdoby, které tvoří nedílnou součást památky, mohou být od ní odděleny jen tehdy, představuje-li toto opatření jediný prostředek schopný zaručit jejich zachování.

Oddíl 03

Restaurování

Čl. 9

Restaurování je operací, která má podržet výjimečný charakter. Jejím cílem je zachovat a odhalovat estetické a historické hodnoty památky a zakládá se na respektování staré podstaty a autentických dokumentů.

Zastavuje se tam, kde začíná hypotéza. Každá nezbytná úprava z důvodů estetických nebo technických má být založena na architektonické kompozici a má nést znaky naší doby. Restaurování budou vždy předcházet a doprovázet archeologické a historické průzkumy památky.

Čl. 10

Jestliže se tradiční techniky ukázaly nepostačujícími, je možno zabezpečení památky provést všemi moderními technikami konzervace a konstrukce, jejichž účinnost byla prokázána vědeckými údaji a zaručena zkušeností.

Čl. 11

Hodnotné přínosy všech dob, které přispěly k vybudování památky, mají být respektovány. Dosažení jednoty stylu během restaurování nemá být cílem.

Jestliže budova vykazuje více slohů na sobě navrstvených, může být obnažení skrytého stavu odůvodněno jen výjimečně, pokud odstraňované prvky mají malý význam, nově odkrytá kompozice představuje svědectví vysoké historické, archeologické nebo estetické hodnoty a stav její konzervace lze považovat za postačující.

Úsudek o hodnotě dotyčných prvků a rozhodnutí o jejich odstranění nemohou záviset pouze na samotném autorovi.

Čl. 12

Prvky určené k nahrazení chybějících částí se musí do celku včlenit harmonicky, ale zároveň se odlišovat od původních částí tak, aby restaurování nefalsifikovalo dokument umění a historie.

Čl. 13

Doplňky mohou být trpěny jen tehdy, pokud respektují všechny části týkající se budovy, její tradiční rámec, rovnováhu kompozice a vztahy s prostředím.

Oddíl 04

Památková sídla

Čl. 14

Památková sídla mají být předmětem zvláštní péče tak, aby byla zachována jejich integrita a zajištěna jejich asanace, úpravy a zhodnocení.

Oddíl 05

Vykopávky

Čl. 15

Práce na archeologických vykopávkách se mají provádět v souladu s vědeckými normami a s doporučením UNESCO z roku 1956, které definuje mezinárodní principy uplatňované při archeologických vykopávkách.

Musí být zajištěny úpravy ruin a opatření nutná k zachování a trvalé ochraně architektonických článků a objevených objektů. Je třeba využít každé iniciativy, která usnadňuje pochopení objevené památky, aniž by zkreslovala její pravý význam.

Jakákoli rekonstrukční práce musí být předem vyloučena. V úvahu může přicházet pouze anastylosa, tedy opětovné sestavení existujících, avšak zhroucených částí. Spojující prvky musí být rozeznatelné a omezené na nezbytné minimum.

Oddíl 06

Dokumentace a publikace

Čl. 16

Konzervační, restaurátorské a archeologické práce budou vždy doprovázeny vyhotovením přesné dokumentace ve formě analytických a kritických zpráv ilustrovaných kresbami a fotografiemi.

Dokumentace zachytí všechny fáze prací průzkumových, konsolidačních, rekompozičních a integračních, stejně jako všechny prvky technické a tvaroslovné povahy zjištěné v průběhu prací.

Dokumentace bude uložena v archivech veřejných institucí a zpřístupněna badatelům. Doporučuje se její publikování.

Komise pro redakci charty

Účastníci redakční komise

Pierro Gazzol (Itálie), předseda; Raymond Lemaire (Belgie), zpravodaj; Bassegoda Nonell (Španělsko); Luis Benavente (Portugalsko); Djurdje Boskovič (Jugoslávie); Hiroshin Daifuku (UNESCO); L. De Vrieze (Nizozemí); Harald Langberg (Dánsko); Mario Matteucci (Itálie); Jean Merlet (Francie); Carlos Flores Marini (Mexiko); Roberto Pane (Itálie); Jakub Pavel (Československo); Paul Philippot (ICCROM); Victor Pimentel (Peru); Harold Plenderleith (ICCROM); Deoclecio Redig de Campos (Vatikán); Jean Sonnier (Francie); Francois Sorlin (Francie); Eusthasios Stikas (Řecko); Gertrud Tripp (Rakousko); Jan Zachwatovicz (Polsko); Mustafa S. Zbiss (Tunis).